Učím se žít bez cukru!

Dobré odpoledne!
Před nedávnem jsem na internetu objevila zajímavou knížku: Sladký život bez cukru.
Tahle kniha koluje sociálními sítěmi a stala se velkým hitem, takže si jí nešlo nevšimnout.

Autorka Sarah Wilsonová zde parádně popisuje, jak se v osmi týdnech zbavit závislosti na cukru.
Ha, to je něco pro mě!... říkala jsem si a honem běžela do knihkupectví Sladký život bez cukru koupit.

Protože kdo mě zná, tak ví, že
za a) jsem vyrůstala v cukrárně a také zde v současné době pracuji.
za b) jsem velký milovník sladkého, horšího byste asi těžko pohledali.

A právě já jsem se rozhodla, že se téhle závislosti zbavím.
Celý osmitýdenní program jsem si v knížce pečlivě naštudovala. Program je neskutečně úspěšný po celém světě a já se vůbec nedivím, protože mi připadá, že má opravdu hlavu a patu.
Má to ale jeden háček - program je opravdu "drsný". První dva týdny musíte udělat jen pár úprav a zbavit se klasického cukru a sladkostí, ale od třetího týdne už nesmíte ani ovoce, zkrátka lautr nic, co by obsahovalo fruktózu.
A to mě dost štve, protože vzhledem k mému energetickému výdeji se mi ho moc vzdávat nechce.
(Asi bych umřela bez banánu v ranní ovesné kaši, na druhou stranu vím, že banán je jedno z "nejzlejších" ovocí:D)

Rozhodla jsem se tedy, že udělám takový pokus. Nebudu (zatím) podstupovat celý osmitýdenní program, protože vím, že bych ho stejně nedodržela.
Místo toho jsem udělala drobné změny ve svých stravovacích návycích a uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Pokud si tyto změny plně zautomatizuji, budu moc spokojená.
Pokud ne, půjdu na to razantněji a podstoupím program se vším všudy.

Změny jsem prozatím udělala následující:

- Přestala jsem jíst čokoládu. (Před půlrokem pro mě bylo ještě nemyslitelné, že bych alespoň řádeček denně nesežrala!)
- Přestala jsem sladit kávu.
- Přestala jsem si dávat sladkou tečku každý den po obědě.
- Přestala jsem si dávat sladkou tečku po večeři.
- Přestala jsem užírat v cukrárně. Pokud mám na ruce šlehačku, neolíznu jí, ale honem jí běžím umýt.
- Snažím se taky omezovat pečivo, ale to mi moc nejde. Na tom musím ještě zapracovat.

Moje žití-bez-cukru už trvá skoro týden. Ujela jsem celkem dvakrát - v pátek jsme si po desetikilometrové túrce dali s přítelem napůl medovník a v sobotu jsem v práci v cukrárně ochutnala makronku. (No dobře, dvě makronky:)) Pořád je to ale skoro nic oproti tomu, co jsem byla denně schopná spást předtím.

Chci se zkrátka odnaučit, být na cukru tak závislá.
Myslím, že oproti mnoha jiným lidem mám výhodu, že mi ABSOLUTNĚ nic neříkají sušenky, sladké nápoje a alkohol. Na druhou stranu jsem si to vždycky kompenzovala dorťáky, buchtami a čokoládičkami.
Tak uvidíme, jak se mi svou závislost podaří odbourat.

Na závěr musím ještě dodat jednu věc: nemám ráda, když se něco přehání. Když budu mít za sebou několikahodinový náročný běh nebo celodenní túru, nevidím důvod si něco sladkého nedat.
Ale už nechci, aby byly tuny čokolády mým denních chlebem tak, jak tomu bývalo dřív. :)

Co Vy a cukr? Dokážete sladkému odolat nebo jste na tom stejně jako já? 

 zdroj obrázků: http://www.buzzfeed.com/carolynkylstra/eat-less-sugar?crlt.pid=camp.FDajJNGaAP2u#.supPgkMeL

Gastro food fest Litoměřice - již potřetí!

Krásné nedělní odpoledne! 
Minulý článek byl o běhání, takže abych to trochu vykompenzovala, bude to dnes o jídle.

Již třetím rokem se na výstavišti v nedalekých Litoměřicích konal Gastro food fest - festival, na kterém se prezentují dobré severočeské restaurace a další podniky. Tuto akci jsem navštívila loni i předloni a pokaždé jsem byla moc spokojená, a tak jsem si jí nemohla nechat ujít ani letos.

Do Litoměřic jsem se vydala v sobotu dopoledne společně se svým přítelem a jeho rodiči. (Byla skvělá volba jet ve čtyřech, protože jsme toho hodně ochutnali a zas tak moc se nepřejedli:)) 
A co jsme všechno ochutnali?

Jako první jsme zamířili ke stánkou restaurace Steak Grill (Roudnice nad Labem), kde jsme okusili texaskou chilli polévku, která byla plná mletého masa, fazolí, chilli a jalapeňos papriček. Byla výborná, ale po pár lžících jsem myslela, že shořím!
Můj Tadeáš, který je odborník na pěstování i pojídání pálivých papriček, si totiž s kuchařem dohodl, aby nám polévku posypal rovnou čtyřmi druhy. :)

Dále jsme z té samé restaurace ochutnali Angus cheese burger (výborný, stejně jako vloni!) a ještě luxusní, polokrvavý stejček Chimichuri s bramborami a máslovou kukuřicí. 

Po skvělém gurmánském zážitku ze Steak grillu jsme zamířili ke stánku s Husími játry, které mě osobně nikdy nezklamou. Od husích jatýrek jsme pokračovali ke stánku staré gardy Asociace českých kuchařů, kde jsme vyzkoušeli pohankový tatarák. 

Mně osobně kvůli velkému množství kmínu moc nenadchl, ale přesto dávám palec nahoru za to, jak lahodný "tatarák" se dá připravit i v bezmasé variantě!

Co jsme ochutnali dále, byla vepřová žebra ve sladké indonéské marinádě se salátkem coleslaw a teplým, domácím chlebem. Salátek a chleba byli znamenití, žebírka také nebyla špatná. (Restaurace Resort Cukrovar)

Foto jsem bohužel nestihla udělat. :)

Ve stejném stánku jsme si ještě dali domácí gnocchi s omáčkou z parmské šunky a jelením steakem.

Přestože jsme již byli dost plní, stále zbývalo hodně věcí, které jsme chtěli ochutnat. 

Třeba brambory se sýrem raclette, od kterých jsem hodně očekávala ale malinko mě zklamaly - sýr byl sice dobrý, ale brambory docela studené. Věřím, že kdyby bylo jídlo vařící, bylo by úplně jiným zářitkem. :)

Ke konci jsme ještě zvládli hovězí pupek v rozpečené bagetě z biskupského pivovaru Litoměřice. Hovězí maso moc nemusím, takže mě víc uctila bageta než její náplň. Připravené to bylo však moc dobře, to se musí nechat.:)

Nyní už jsme byli opravdu nacpaní k prasknutí, ale na sladkou tečku ještě místo bylo. Zkusili jsme specialitku restaurace Cukrovar: smaženou zmrzlinu s příchutí matcha čaje v kokosové strouhance s omáčkou z granátového jablka. Tahle teplá "zmrzka" mi možná chutnala úplně nejvíc z celého letošního festivalu. :)

Jak je vidět, i letos jsme si festival náležitě užili a ochutnali spoustu dobrot. Všem severočechům ho můžu doporučit všemi deseti! 

Běžecká krize s happyendem

Dnes přicházím po dlouhé době zase s jedním běžeckým článkem. Řeč bude o "běžecké krizi", kterou jsem si během měsíce září prošla.
Za celých 6 let, co aktivně běhám, mě (ťuk ťuk na dřevo) nepotkalo žádné běžecké zranění, ani žádný jiný problém ani žádná větší krize.
Až doposud...

Na začátku září jsem si v relativní pohodičce zaběhla Ultralabák, svůj druhý ultramaraton. Dva dny na to jsem odjela do Tater - chtěly jsme s kamarádkou přejít Roháče, ale kvůli sněhu nám to tak úplně nevyšlo a ze Slovenska jsme si přivezly poměrně silný a ne moc příjemný zážitek. (O tom si ostatně můžete přečíst zde) No a z Roháčů jsem prakticky rovnou cestovala na poznávací dovolenou do Bosny a Hercegoviny.
Suma sumárum, měla jsem za sebou velmi náročné dva týdny. Zážitků jsem sice nasbírala nespočet, ale odpočinku moc nebylo.

Do Bosny jsem si sbalila běžecké boty a těšila jsem se na to, že si na svém pomyslném žebříčku zemí, ve kterých jsem byla běhat, odškrtnu jednu další. V Bosně jsem však neměla na běhání ani pomyšlení a nevyběhla jsem za celý týden ani jednou.
Sice jsme měli i tak dost pohybu, ale stejně...
Nevyběhnout za celý týden ani jedinkrát? 
To je v mém případě dosti neobvyklé!

Po příjezdu z dovolené jsem si říkala, jak se do toho obuju. Plánovala jsem si, že když nemám tento semestr žádnou školu, budu podnikat několikrát týdně dlouhé výběhy do našich krásných lesů a Lužických hor.
Ale skutek utek...
Téměř pokaždé, když jsem v září vyběhla, přišel nějaký problém: někdy mě začalo bolet břicho, někdy hlava, někdy jsem byla jenom šíleně unavená a chtělo se mi spát. I obyčejná desítka, kterou jinak zvládám levou zadní, mě odrovnala jako nějaký horský ultramaraton.
Když už se jednou zdálo, že je vše ok a běželo se mi celkem pěkně, zakufrovala jsem docela solidně v lese.
Prostě pořád něco.
Na jednu stranu jsem strašně moc chtěla běhat, na druhou stranu jsem na to neměla ani trochu sil.
Připadala jsem si jako citrón, ze kterého někdo vymačkal všechnu šťávu. :)

Na nočním stolku mám jednu velmi chytrou knížku - Škorpilovu školu běhu. V této knížce si ráda jen tak listuji, protože pan Škorpil je můj velký oblíbenec. :) A zde jsem také našla odpověď na svůj problém - za mojí dlouhotrvající únavou, bolestmi hlavy a pocitem "bez šťávy" stál nejspíš prožitý stres a s ním spojený nedostatek železa a některých vitamínů.

Vzala jsem si Škorpilovy rady k srdci a začala jsem více dbát na to, aby byl můj denní příjem pokrytý všemi potřebnými vitamíny. Nejsem moc velký zastánce potravinových doplňků a vždycky jsem si myslela, že si vystačím s rozmanitou a vyváženou stravou.
Když to ale tentokrát přestalo stačit, začala jsem užívat šumivé tablety Supradyn. Sice jsou neskutečně hnusné, ale musím říct, že se po nich cítím fakt líp a že se mi má energie navrátila! (což ostatně slibují i na krabičce:))
Pokud máte také problémy s podzimní únavou, tento "elixír" rozhodně doporučuju:)

Kromě toho, že jsem začala pít každý den tenhle zázračný nápoj, se teď také snažím více odpočívat. Běhání jsem začala prokládat plaváním a kruhovým tréninkem, který mě začal neskutečně moc bavit.

Moje chuť a síla běhat se s překulením září a října zase vrátila, a to ve velkém stylu!
Během posledních pár výběhů jsem si udělala několik rekordů na několika "svých" trasách.
Nevím, čím to je, ale začala jsem se zrychlovat a to mě neskutečně těší.:)

Dneska ráno jsem se probudila do velké mlhy, zimy a deště. Přes to jsem dostala velkou chuť, dát si nějaký delší výběh. Vzala jsem s sebou Brendinku a zaběhly jsme luxusní kolečko vedoucí přes České Švýcarsko i přes Lužické hory.
Bylo to krásných 20 kilometrů s osmisetmetrovým převýšením.
Nebyla na mě sice nit suchá, ale ten pocit po doběhu byl k nezaplacení.

Tak si říkám, že když jsem se vydala dobrovolně na dvacítku v příšerném lijáku a v mlze, můžu si být jistá, že už je krize za mnou...:)